Drží deset českých rekordů v různých věkových kategoriích, jeden světový. Patnáct let závodil za Spartu, teď každý den běhá na Slavii, po stařičkém oválu ve vršovickém Edenu. Kromě sebe trénuje i dva juniory. Stihne dálkové pochody, tenis, fotbal. Jezdí na kole, maluje, fotografuje akty, napsal knihu...

Svůj věk od určitého data přestal počítat. „Připadám si o hodně mladší. Ještě po padesátce jsem se třikrát denně miloval. Nechápu některé líné důchodce, kteří se sházejí a povídají si o nemocech. Já musím pořád něco dělat. Kdybych si sedl, bolelo by mě celé tělo.“

Na kolik se tedy cítíte?
Někdy na osmnáct let, podle toho, v jaké jsem partě lidí. Jde o to nedělat se starší. Brát mladé lidi jako sobě rovné, oni mě pak vidí jako kluka.

A co když se ráno probudíte? Pořád se cítíte jako osmnáctiletý kluk? Nebo vás bolí celé tělo?
Většinou jsem v pohodě.

O vrcholových sportovcích se říká, že jsou poloviční invalidé. Někteří mají modré knížky. Co byste měl říkat vy...?
(smích) Já ty nemoci a zranění ignoruju. Když vybouchl Černobyl, zrovna jsem na Kavkaze lezl po skalách. Asi vydržím všechno.

Vy jste nikdy neměl zdravotní problémy?
Ale ano. V sedmnácti jsem dokonce na chvíli skončil, praskaly mi svaly na nohou. Ale vyléčil jsem to během a vepřovým sádlem.

Prosím?
No, to je takový můj všelék. Pomáhá na bolavá záda i klouby. Tuhle medicínu už vyzkoušeli hokejisté Slavie a kladivářka Lucie Vrbenská. Poznali, že to pomáhá. Musím to doporučit Tomáši Dvořákovi, aby se dal dohromady.

Sledujete českou atletickou reprezentaci?
Jasně. S některými se znám osobně. Na veřejných závodech jsem zhruba před šesti lety běžel se Změlíkem i Dvořákem. Sprinter Vojtík mě vytáhl k rekordu na dvoustovce. Dokázal jsem, že i v mém věku se může sprinter zlepšovat. Mezi pětapadesátým a šedesátým rokem jsem na stovce ubral jednu sekundu. Mnoho lidí mi tu pauzu v mládí vyčítalo. Možná jsem to mohl dotáhnout až do reprezentace.

Jak vás berou čeští reprezentanti, když vedle nich zakleknete na startu?
Jsou to velcí sportovci, ale zůstali skromní a naše výkony uznávají.

Co si myslíte o současném sportu? Zaznívají hlasy, že je vytunelovaný. Někteří sportovci jsou schopni udělat pro peníze cokoli...
Už to samozřejmě není jako dřív. Kdybych si vzal v mládí padesát korun, stal bych se profíkem a vyhodili by mě z atletického svazu. Já jsem veškeré úspory dal do atletiky. Peníze jsou dobrá věc, ale někteří atleti si kvůli nim huntují zdraví. Přepínají se, berou doping...

Máte s dopingem osobní zkušenost?
Z atletiky ne, ale když jsem trénoval zhruba před třiceti lety mladé házenkářky, přišli za mnou lidi z ČSTV a doping mi pro holky nabízeli. Odmítl jsem.

Dopingové nálezy kazí dokonce i paralympiádu. Zaznamenal jste nějaký případ zneužití zakázané látky na šampionátu veteránů?
Nedávno našli doping u našeho oštěpaře. Dostal distanc dva roky jako každý sportovec.

Vrcholoví sportovci berou doping kvůli penězům. Mistrovství světa nebo olympiáda je byznys. O seniorských šampionátech to přece neplatí. Proč podvádějí i veteráni nebo handicapovaní sportovci?
Brát doping je obecně hloupost. Ta druhá kategorie sportovců to asi dělá kvůli slávě. Nikdy v životě nic nevyhráli, tak chtějí doběhnout první aspoň mezi seniory.

Proč děláte atletiku vy?
Pohyb mě uvolňuje a zároveň mi dává energii. Nedovedu si představit, že bych skončil. Pořád mám víru, že se ještě můžu zlepšovat.

Je asi zbytečné se vás ptát, dokdy u atletiky vydržíte...
Kamarádi si ze mě dělají srandu, že mě z oválu jednou odnesou. Asi mají pravdu.